Jak jsem přišel na svět

                                          aneb jak to všechno začalo

                 Když jsem se narodil, všichni se o mě báli. Já jsem totiž nedýchal. Ani paní veterinářka mi nedávala moc šancí.

                 Nicméně, pokoušela se mě zachránit jak jen to šlo. Různě se mnou třepala a mávala, aby ze mě dostala tu plodovou vodu.

                A povedlo se!  Zakašlal jsem a poprvé se nadechl. Paní veterinářka mě začala prohlížet a řekla, že jinak jsem v pořádku.

                Pak mě dali na něco studeného. Říkali tomu ,,váha´´. Řekli, že jsem strašně maličký, vážil jsem 68g. Byl jsem nejmenší 

                miminko z celého vrhu! Moje druhá maminka, maminka člověčí, vždycky odstrkovala moje velké brášky, kteří už se  napili,

                od cecíků, abych se mohl taky napít. Bylo nás osm. Měl jsem šest brášků a jednu sestřičku. To nás bylo, co? Po nějaké době

               jsem otevřel svoje velká očička. Bylo tam tolik různých věcí k prozkoumání, tolik kožíšků mých sourozenců!

               Když mi byli asi dva týdny, přišli nějací dvounožci. Vůbec nevěděli že si budou kupovat koťátko. Jak mě ale uviděli, bylo to jasné.

               Půjdu bydlet k nim! A od té doby za mnou chodili skoro každý den, vždy mi něco přinesli. Jednou to byl plyšový méďa, podruhé

               něco dobrého na zub. Vždycky, ale opravdu vždycky, si mě poznali. Moje budoucí maminka si mě položila na zádíčka a foukala

               mi na bříško. A já jsem tak spal. Pak mě opatrně položila a šla domů. Já jsem ale věděl, že přijde zase. A přišla.

            Když mi bylo asi 13 týdnů, přišla s takovou divnou oranžovou věcí. Vůbec jsem se nebál a hned jsem ji šel prozkoumat.

            Moje maminka, pravá maminka mě naposledy olízla. A pak jsem šel pryč. Nevím jak dlouho mě nesli a ani nevím přesně kam.

             Bál jsem se a bylo mi smutno. Smutno mi ale nebylo dlouho. Tam, kam mě donesli, na mě čekala nějaká kočka. Vlastně dvě.

             Té světlé říkali Sárka. A té tmavé Siska. A čekal na mě ještě někdo. Bylo to takové divné stvoření. Mělo dlouhé uši a hopkalo to.

           "To" jse jmenovalo Korálka. Moc rád jsem si s ní hrál a spinkal, byla to moje první kamarádka u "nové" maminky. Měl jsem, 

            a stále mám ji moc rád. Brzy jsem poznal, že Sárka je zvědavá. Když jsem chodil a prozkoumával svůj nový domov, chodila za

            mnou také a čichala mi k ocásku. Jak jsem se na ni ale podíval, začala syčet a utíkala. Nechápal jsem to. Proč za mnou teda chodí,

             když se mě bojí? Za chvilku se mě ale bát přestala. Dělala mi mou náhradní maminku. Lízala mě a hrála si se mnou. Brzy jsme byli

            nerozluční. Když jsem zamňoukal, hned přiběhla. Když jsem se bál, hned byla u mě, aby mě uklidnila. Zato Siska byla "jiná" .

            Panovačná a trošku namyšlená. Nechtěla si se mnou hrát. Po nějaké době jsme se však spřátelili také. Občas přišla taková divná paní.

           Měla "jiný" pach. Chytla mě a něco mě zabolelo. Panička mě ale uklidňovala a tak jse se nebál.

         Až jsem byl starší, až jsem předrostl Sáru, začalo mi být nějak divně. Něco jsem chtěl, ale nevěděl jsem co. Byl jsem zoufalý.

         Bylo to neodbytné. Tak jsem chodil po bytě a ptal jsem se: ,,Co ? Co?!´´. Proč mě najednou tak lákala Sárka? proč Korálka?

         Moje rodina říkala, že už "to" na mě přišlo. Ale proboha co? Nic mi nechutnalo, nic mě nebavilo. Když už to bylo nesnesitelné, zavolala

        si mě Siska. Ona totiž všechno ví a zná. Opatrně mi pošeptala do ouška tak, abych to slyšel jen já a nikdo jiný, to, co už jsem tak 

         dlouhou dobu chtěl vědět: ,,Už jsi dospělý a chceš kočičí slečnu!´´. No jo! Ale kde teď mám nějakou sehnat? Ale naštěstí mi začalo zase

         chutnat a vypapal jsem celé tři mističky (Kdo si počká, ten se dočká, ne?) Panička říkala , že je to moc dobře, že aspoň do května něco

         naberu.

         Nadešel květen. Siska měla narozeniny, svoje čtyři roky! Přesně o dva dny později mě znovu naložili do té divné oranžové věci. Jeli jsme

        někam, kde byla spousta koček. Dali mě do takové malé, průhledné místnůstky. Chodilo tam hodně lidí. Já jsem pořád spal. 

         A nebál  jsem se protože jsem věděl, že moje panička je se mnou. Pak mě zanesli k nějakému pánovi. Říkal, že mám pěkná očička

        a hlavičku.

        Ještě říkal, že až vyrostu, bude ze mně šampion. Sice nevím co to znamená, ale prý něco dobrého. Druhý den jsme tam jeli také.

        Také mě zanesli k pánovi a ten mě chválil. Panička mi za odměnu koupila mávátko, moc dobré granulky a plno dalších

         hraček, které moc voněly.

         Mám rád život a všechno, co s ním souvisí.

        Tímto bych chtěl poděkovat všem lidem, kteří na mě byli a jsou hodní. Především ale mojí pravé mamince, Bublince, za to, že se o mě  

        starala a chránila mě.  A také mojí druhé mamince, Mirce Pokorné, která mě má nesmírně ráda a pomohla mi přežít. Moc vám všem

        děkuji  

                                                                                                                                                        S láskou Angelo